Šibeniční písně
JAK VZNIKLY ŠIBENIČNÍ PÍSNĚ
Bylo, žilo jednou osm veselých králů. Jmenovali se však tak a tak. Kdo se vůbec jmenuje? Dávají mu jméno. Jednoho dne však veselí králové spolu hovořili, jak tak mezi sebou králové hovoří: "Svět je bez soli; pojďme ji hledat!" řekl druhý. "A kdyby to byl pepř," mínil šestý. "Kdo zná nové?" ptal se pátý. "Já!" zvolal sedmý. "Jak se nazýváš?" ptal se první. "Podzemní," odpověděl sedmý, "levé, pravé, prostřední, noční, čtverec nesmyslného nad třemi stranami rozumného." "A cesta k tomu?" ptal se osmý. "Jednoramenný kříž bez hlavy se základnou nad úhlem," řekl sedmý. "Tedy šibenice!" řekl čtvrtý. "Esto," řekl třetí. A všichni opakovali: "Esto," což znamená "Tak jest."
A osm veselých králů strhlo svá roucha a dalo se oběsit od svého blázna. Blázna však ihned pozřel duch zapomnění. - Považujme šibeniční vrch za výhled fantazie do vůkolí. Vůkol je ještě mnoho němoty.
Šibeniční poezie je kus světového názoru. Je to bezvýhradná svoboda oproštěného, odhmotněného, která v ní promlouvá. Víme, co je mulus: záviděníhodný mezistupeň mezi školní lavicí a univerzitou. Pak tedy šibeničník je záviděníhodný mezistupeň mezi člověkem a vesmírem. Nic více. Ze šibenice se hledí na svět jinak a vidí se jinak i jiné věci.
ŠIBENIČNÍKOVA PÍSEŇ NA ŽOFII, KATOVU DÍVKU
Žofie, jíš katův chléb,
pojď, polib mou dutou leb!
Má ústa - fuj,
černavá sluj -
ty však jsi spanilý zjev!
Žofie, jíš katův chléb,
pojď, pohlaď mou dutou leb!
Z hlavy mi čas
ukradl vlas -
ty však jsi spanilý zjev!
Žofie, jíš katův chléb,
pojď, pohleď v mou dutou leb!
Mé oči - žal,
orel z nich žral -
ty však jsi spanilý zjev!
| BERÁNEK MĚSÍC
Beránek měsíc v dálce niv
velkou stříž čeká trpěliv.
Beránek měsíc.
Beránek měsíc uškub stvol
a jde k své pláni pod vrchol.
Beránek měsíc.
Beránek měsíc sní v svém snu:
Jsem temnou skvrnou vesmíru.
Beránek měsíc.
Beránek měsíc zrána zhas.
Je bílý, slunce rudé zas.
Beránek měsíc.
|
DVA OSLOVÉ
Osel v teskném zadumání
pravil jednou ke své paní:
Hloupostí div nebučíme.
Pojď, rázem to ukončíme!
Taková však už je doba:
šťastně žijí dál. A oba.
| NOČNÍ RYBÍ ZPĚV
|
ŠLASI
Bota a její zouvák šli
z Hor vrzů v Kachní údolí.
A když tak venku polem jdou,
"Zuj mne!" chce bota najednou.
Nato zas zouvák: "O to nic;
leč - komu?, račte, paní, říc!"
S botou to v mžiku zacuká:
"Namoutě u Nepomuka!
já ŠLA SI v přemýšlení svém...
Víš, že už zcela jiná jsem
od doby, kdy se ztratil pán..."
Zouvák zdvihl ruce, polekán,
jak by chtěl říci: Nech to, nech!
A oba měli dále spěch.
| ZEMĚPLAZ
Zeměplaz věkem sláb a stár
od ženy své se odplazil
až ke hrobu, kde kantor snil,
a prosil: "Rozmnožuj můj tvar!"
Řídící, chytrý nebožtík,
vystoupil vzhůru na pomník
a zeměplaza, jenž se choval
před mrtvým klidně, rozmnožoval:
"Zeměplaz - první osoba,
ztebeplaz - druhá podoba,
zněhoplaz - třetí mužská bývá,
zníplaz - zas ženskou formu skrývá."
Zeměplazu to lahodilo,
rázem z něj čtvero tvarů bylo.
Vyvalil bulvy, jak se smál.
"Množím se," syčel, "množ mě dál!"
Řídící ale musel přiznat,
že se v tom přec jen nelze vyznat:
Země už plazů spousty měla,
časem však na ně zanevřela.
Tu zkrušil plaza těžký žal:
"Své choti jsem si nevšímal
a takhle též mě nelze množit!"
A odplazil se tvar svůj dožít.
|
KRYCHLE
Krychle si řekla: "Sama, vím,
si ke zdaru plně nesloužím.
Vždyť bytosti mé šestá strana,
byť byla okem jediným,
je místo v dálku zakoukaná
ve věčně temný země klín."
Když země, na níž spočívala,
to uslyšela, omdlévala.
"Ty mrcho," řekla, "já jsem tmavá,
že ty mě zadkem zacláníš!
Jak drahokam jsem jasná, smavá,
sotva se jinam přemístíš."
Tu krychle, z hloubi uražena,
dál mlčela jak slabá žena.
| DVĚ LÁHVE
Na lavici dvě láhve jsou,
stojí tu tlustá s hubenou.
Tak rády by se chtěly vzít.
Kdo však jim může poradit?
Dvojité oko v azur hloubí
propast v své touze bezedné...
Shůry však nikdo neshlédne
a ty dvě nezasnoubí.
|
Použitá literatura:
Christian Morgenstern: Beránek měsíc, Odeon (1990) - překlad Josef Hiršal
TRYCHTÝŘE
Dva trychtýře jdou noční tmou.
Těl jejich úzkou skulinou
proudí jas luny
klidně, stále
na cestu
lesem
a. t.
d.
Překlad: Josef Hiršal |
TRYCHTÝŘE
Dva trychtýře jdou noční tmou
A trupů úzkou průlinou
jim luna slévá
světlo stále
na cestu
lesem
a. t.
d.
Překlad: Emanuel Frynta |
TRYCHTÝŘE
Dva trychtýře se nocí berou
Zúženou jejich trupu děrou
měsíční světlo tiše stále
proudí na cestu
lesem
a. t.
d.
Překlad: Egon Bondy |
Stupně
Skoro závidím všem těm lidem, kteří si životem vykračují s takovou jistotou, jako by být člověkem a obstarávat své lidské záležitosti byla ta nejpřirozenější věc na světě. V ničem neztrácejí jistotu a nikde nevidí problém. Budou zítra pracovat, jíst, spát, rozčilovat se a bavit stejně, jako to dělali včera. Nanejvýš se zamyslí nad tím, co přinesou zítřejší noviny, jak se budou vyvíjet kurzy a jaká nás čeká úroda.
Se vším velkolepým se to má jako s bouří. Slabí ji proklínají každým slovem, silní se s radostí postaví tam, kde je nejsilnější.
Pro toho, kdo stoupá, se zahrady divuplné krásy mění v pouště malicherností.
Dva květy života: tvorba a láska. A nikdy nikdo nezjistí, jestli stvořil Bůh svět kvůli lásce nebo jestli miluje pro akt stvoření.
Každý musí až do dna vypít kalich sebe sama.
Podívej se na přesýpací hodiny: Nic nepořídíš, když s nimi budeš třepat a cloumat. Musíš trpělivě čekat, až se všechen písek, zrnko po zrnku, přesype z jednoho konce na druhý.
Všechna tajemství před námi leží úplně odhalená. To jen my se při jejich poznávání dělíme podle svých schopností na různé stupně, od kamene až po zasvěcence. Neexistuje žádné tajemství samo o sobě, existují jen nezasvěcenci všech stupňů.
Zkoumej svět: všechno podstatné a všechno nepodstatné. Nepodstatný komár, podstatný člověk; nepodstatný člověk, podstatné lidstvo; nepodstatné lidstvo, podstatné universum; nepodstatné universum, podstatný - ?
Použitá literatura:
Christian Morgenstern: Stupně, Vyšehrad (2002) - překlad Alena Mrázková
|